Jako malá holka jsem měla moc ráda motorky. Nevím, jestli to takhle bylo ve mně už odpradávna, ale možná to také bylo kvůli tomu, že mám dva starší bratry, kteří jsou starší o šest let a jeden je o osm let starší než já. A oni dva měli rádi motorky. Já si myslím, že je hodně kluků, co má rádo motorky. Podle mého názoru snad ani neexistuje muž anebo kluk, který by nechtěl motorku anebo aby se mu nelíbily. Já jako holka jsem právě s bratry chodila také na motorkářské závody anebo nám motorkářské srazy, kde mi to opravdu hodně bavilo. A možná právě tak jsem dostala zálibu k motorkám a říkala jsem si, že i v dospělosti bych já chtěla mít motorku, jenomže potom se stala taková škaredá nehoda, kdy jsem si řekla, že od té doby už nikdy nesednu motorku.
Protože na motorce jsem viděla poprvé asi v šesti letech, kdy mě můj bratr vozil takhle u nás po ulici a po poli na motorce. Ovšem samozřejmě vždycky jenom s co nejnižší rychlostní. Nebála jsem se, ale i tak bratr měl strach, že se třeba vybouráme. Jenomže abych se vrátila k té smutné události. Jeden můj nejstarší bratr právě měl autohavárii a skončil na vozíku, srazil se s motorkou a s automobilem. Bylo to opravdu smutné a já sama jsem si říkala, že nebýt toho, aby bratr zrovna ten den sedal na motorku, tak by se tohle neštěstí nemuselo stát, jenomže všichni víme, že vlastně smrt na nás může číhat opravdu za každým rohem a nemusíme ani sedět v autě nebo na motorce, ale také klidně můžeme jít po chodníku.
Nikdy nevíme, kdy třeba nás smete auto i na chodníku. Všichni víme, že i na chodníku se nám může stát veliký úraz. Stačí jenom zakopnout a nějak špatně spadnout a může být ihned veliká nehoda. Ano vím, že na silnici je větší pravděpodobnost nehody než na chodníku, ale i tak bych se bála. A od té doby, kdy můj bratr byl takhle zraněn a zmrzačil se na motorce, tak jsem si řekla, že motorku už nikdy nechci a můj prostřední bratr už také motorku nikdy nechce ani vidět. Takže obě dvě motorky jsme prodali a máme od toho už klid a aspoň nám to nemusí nic připomínat.